Procházíte městem, zahlédnete plakát, zastavíte se a hlavou vám probleskne: Tohle znám. Anebo vám někdo něco vypráví a vy máte silný pocit, že přesně tuhle větu už jste slyšeli, možná ve snu, možná na internetu. Vítejte ve světě digitálního déjà vu. Je to ten podivný pocit, že něco už bylo, přestože logika říká opak.
Vzpomínky z druhé ruky
V éře neustálého sdílení a algoritmického podsouvání obsahu je velmi snadné být zahlcen mikrovzpomínkami. Vidíte podobné meme, stejný vizuální styl, čtete příspěvky s identickým jazykem. Mozek si začne plést kontext, už neví, jestli jste to skutečně zažili, nebo jen několikrát zahlédli podprahově na Instagramu nebo v reklamě. A tak vzniká pocit, že jste „někde něco už viděli“ i když to ve skutečnosti byl jen algoritmický šum.
Mozek jako keška dat
Na rozdíl od počítače si mozek často nepamatuje zdroj, ale jen samotný obsah. Když vám TikTok podsunul video s určitým zvukem, Instagram fotku s podobnou barevnou paletou a Google stejnou frázi, váš mozek si všechny tyto fragmenty uloží do „dočasné paměti“. Když se pak v reálném světě setkáte s podobným podnětem, vyskočí falešný pocit známosti. Jako byste si vzpomněli, ale vlastně nevzpomněli.
Internet vytváří novou kolektivní paměť
Díky sdílení, lajkování a přetváření obsahu dochází k tomu, že se stejné motivy objevují znovu a znovu. Vtip, který jste četli před dvěma lety, se vrátí ve slightly jiné verzi. Citát, co někdo použil jako popisek fotky, se stane motivem v seriálu. Internet funguje jako kolektivní paměť, ve které se míchají osobní i cizí vzpomínky. A tak se může stát, že si pamatujete něco, co jste nikdy sami nezažili, ale prožili to tisíce jiných lidí online.
Je to problém
Z psychologického hlediska zatím není digitální déjà vu považováno za poruchu, ale může být signálem, že jsme příliš ponořeni do informačního šumu. Pokud se vám to stává často, možná je čas si dát malý digitální detox a trochu zpomalit. Dát mozku prostor zase rozlišovat vlastní myšlenky od těch podstrčených.